... co jsem si přála napsat, ale napsali to již jiní...

---

Pro Tebe
E. E. Cummings

Tvé srdce s sebou vždy nosím
Mám ho ve svém srdci
Nikdy ho neopouštím
Tam kam jdu já, jdeš i ty, má drahá
Takže každý můj čin je i konem tvým, má lásko
Smrti se nebojím
Ty osudem jsi mým, nejdražší
Nechci znát svět
Mým vesmírem jsi jenom ty, můj anděli

To je tajemství jež nikdo nezná
To je kořen kořenů
A pupen pupenů
A koruna korun stromu zvaného život
Jenž sahá výš než duše může snít
Či mysl se skrýt
To je zázrak
Co hvězdy na nebi drží

.. Tvé srdce s sebou nosím ve svém srdci..

 

 

Kdo tě má rád

H. Sorrosová


Jen ten kdo má tě rád
Ten nemá proč ti lhát
A všechno smí ti říct
Jen ten kdo má tě rád
Se dívá a říká: To dá se zvládnout
Jen s tím kdo má tě rád
Ty můžeš počítat
A průšvih nehrozí
Když ten kdo má tě rád
Tě hlídá a říká: To dá se zvládnout

Všechno si můžeš vzít
Všechno si můžeš přát
Když světem půjdeš s tím
Kdo tě má rád

A jednou já to vím
Se zázrak může stát
Jak ve snu bláhovým
Pak ten kdo má tě rád
Tě líbá a říká: To dá se zvládnout
Pak slunce pálí víc
A hvězdy září dál
Všem snům pak můžeš říct
Dnes ten kdo má mě rád
Mi zpívá a říká: To dá se zvládnout

Všechno si můžeš vzít
Všechno si můžeš přát
Když světem půjdeš s tím
Kdo tě má rád..

 

---

 

Může se stát

M. Žantovský


Může se stát, že se Ti cesta vytratí,
že začneš se bát a začneš trpět závratí,
bloudit tmou, mít chuť to vzdát,
ty chvíle jsou, to může se stát.
Může se stát, že někdo blízký tě poraní,
pak najdeš si kout a složíš v něm hlavu do dlaní
a všechno je lež a klam, máš chuť jen řvát.
Každý tu chvíli zná, to může se stát.
Chce to jen čas a čas ten chlácholí sám.
Chvíli to trvá, ale pak už to tak nebolí.
Nejhlubší noc je než se rozední.
Nejsi v tom první a nejsi v tom poslední.
Když si však říkáš, že ještě máš vše před sebou,
hned se ti dýchá líp než dřív
a dlaně už tak příliš nezebou.
Tak dál přestaň už číst Sestup a pád,
je toho stokrát víc, co může se stát.
Jednou to přijde,
chce to jen víru, že svět lepší musí být.
Chce to jen mít někoho rád a zase se ti vrátí
zpět chuť žít.
Přijde tvůj čas, ten všechno promění,
bude to dobré, jen měj kousek strpení.
Jenom si vzpomeň až na tom budeš nejhůř,
že někdo trpí víc než ty, že ty mu můžeš sílu dát,
shodit tu váhu z ramenou a zase se smát,
světem dál jít za tebou, to může se stát..

 

---

 

Medvědí bratři

Skutky mé
 jak šípy poraní,
 slova neléčí,
 když přikládám je na rány.
 Chtěl bych sílu mít
 a změnit se
 a jít jinou cestou dál,
 ta však skrývá se
 tam v hlubinách mých dní.
 Zbloudil jsem 
a stydím se,
 tys věřil mi, 
já zklamal tě,
 bratře medvěde.
 Kdo zatají co měl by říct, 
ať hanbu v očích má.
 V noci modlím se,
 ať promluví
 má duše zoufalá.
 Jak mám jít dál, 
když v temnotách
 strach můj
 mě drží.
 Jsem svázán 
v poutech svých.
 A právem
 jsem v nich uvězněn,
 trápí mě
 můj další den..

 

---

 

S tebou

Jaroslava Pechová

Jsi jako brod v mé divoké duši.
Přišlo mi vhod, že tě tu mám.
Jsi vrácený smích a ten prý mi sluší.
Jsi jako ďábel, jsi jak anděl sám.

Jsi jako slunce na nebeské tůře,
veselá píseň a zdařilý klip.
Jsi jako perly na hedvábné šňůře,
s tebou je mi vždycky o trochu líp..

 

---

 

Podoba ženy

Milan Dubský

Neklidné dny jsou naším žitím
Jak vlny bijí do duše
Slastně i bolestně to cítím
v podivné divné předtuše

Přichází zvolna, nehlášená
Jak se to stává nejen v snech
I v životě a je to žena
Cítíš ji v těle, na ústech

Je anděl, ďábel, abatyše,
popsaná v řadě románů.
Přichází bouřlivě i tiše
k večeru, za dne, po ránu.

Nezbavíš se jí, nechceš ani,
dává ti náplň života.
Je Mony Lisy pousmání,
je složitost i prostota.

Má v sobě vše, čím žít se musí
lásku i příkrost, rozum, cit.
Kdo toto všechno neokusí,
ten nepozná, co je to žít.

 

---

 

Ze dna

Jarmila Moosová

Chceš zemřít
smrt se v tvář ti šklebí:

Človíčku
per se se životem
sol tvrdou skývu denním potem
hořkosti kalich
z vlastních slzí
- ten nápoj znají dobrodruzi -
na život zvedni
vypij do dna
z pout propiješ se do svobodna

Chceš žít
a bůh se v tvář ti šklebí:

Sůl v slánce chraň
jí solíš sobě chleby...

 

---

 

Střípky zázraků

Jaroslava Pechová

Když láska se rozbije na tisíc střípků,
když poslední naději už není hej.
Poklekni na mez a z omrzlých šípků
poskládej srdce a dlaní jej hřej.

Když láska se rozbije, když jsou z ní střepy
a nikdo už slzičku neuroní,
pokloň se pokorně, nezůstaň slepý.
Děláš to pro sebe, jako pro ni.

Když láska už není a poslední šance
konečnou všem citům spočítal čas.
Posbírej každý kus a na čisté stránce
ty střípky zázraků ožijí zas..

 

---

 

Až do konce

Milan Dubský

 

To jiný motýl sedl na květinu

tichounce, to vánek o tom hovoří.

Někdy se lásky míjí o vteřinu,

někdy i nejvzácnější vyhoří.

Radary srdce vyšlou svoje zvědy,

zmapovat terén, kde je mnoho min.

Pak přijde ono kruté naposledy

a o tom já už  vlastně mnohé vím.

V záblesku očí, v ochladnutí vznětů,

v akcentu hlasu, v pokládání slov.

Když nemám hledí uzavřené světu,

vidím jak láska kráčí na hřbitov.

Musím to zkusit znovu najít sílu,

kterou jsem neměl proti přesile.

A sklonit čelo svého světadílu,

ač je to  hořké, trpké, nemilé.

Posílit vůli, poztrácet své pýchy,

srdci však nechat věčný nepokoj.

A vykupovat všechny svoje hříchy

a dál vést s láskou spravedlivý boj..

 

---

 

 

 

---