... co jsem si přála napsat, ale napsali to již jiní...
Dívka před kamennou zdí
Byl jednou jeden král a ten už byl tak starý, že se sám rozhodl předat trůn někomu mladšímu. Povolal k sobě všechny učence své říše. "Chci odkázat tuto zemi tomu, kdo nejlépe zodpoví jednu otázku. Nuže: představte si, že jdete se slabou bezbrannou dívkou a náhle před vámi stojí vysoká kamenná zeď. Vy tu dívku chcete nějak dopravit na druhou stranu. Ale jak?"
Učenci se zamysleli, zamnuli si šedé brady, a pak se začli hlásit jako o překot. "Já", řekl první, "bych ji vedl podél zdi tak dlouho, dokud bych nenašel její konec. Každá zeď musí někde končit, ne?"
" Nesmysl!" vykřikl na to druhý. "Proč se vláčet takový kus cesty? Já bych sehnal hezky dlouhý žebřík. Vzal bych holku do náručí a prostě bych ji přes zeď přenesl."
"Pracná hloupost!" ušklíbl se třetí. Na to stačí sud střelného prachu. Já bych tu zeď rozmetal na cimprcampr!"
Křičeli jeden přes druhého a měli stále podivnější nápady. Ve své učenosti vymysleli sto a jeden způsob, jak dostat dívku přes zeď. Náhle si král povšiml mladého sluhy, který zatím v koutě pánům oprašoval klobouky.
"A ty?" řekl. "Tebe nic nenapadlo? Co bys v téhle situaci dělal ty?"
"Já," usmál se sluha, "já bych se té dívky napřed zeptal, jestli vůbec chce na druhou stranu zdi."
"Sláva! Konečně rozumné slovo!" zasmál se král z celého srdce. "Tak tobě rád odkážu říši. A vládni jí tak, jako té dívce před kamennou zdí!"
Francouzský ministr zahraničí Robert Schuman jednou vyprávěl, proč se nikdy neoženil.
"Před mnoha lety jsem v metru nechtě šlápl na nohu nějaké paní. Než jsem se stačil omluvit, vyjela na mě: "Co děláš, hlupáku! Koukej, kam šlapeš!" Teprve potom se na mě podívala, zrudla a vykřikla: "Nezlobte se, pane! Já myslela, že je to manžel!""
.. všechny druhy zvířat mohou být a jsou kroceny člověkem, ale jazyk neumí zkrotit nikdo z lidí..
Irská modlitba
Nepřeji Ti, abys zůstal ušetřen nějakého utrpení, protože vím, že stejně nezůstaneš.
Nepřeji Ti, aby Ti po tváři netekly slzy, protože je stejně nezadržíš a pláčem se Ti uleví.
Nepřeji Ti, abys nezakusil žádnou bolest,
protože už ji stejně dávno znáš.
Víš také, že utrpení zušlechťuje,
že slzy očišťují srdce a bolest že zároveň zraňuje i posiluje.
Něco bych Ti ale přeci jen rád popřál:
Abys byl za všechno vděčný,
i když se Ti to třeba nelíbí.
Abys opatroval vzpomínky na dobré věci, které jsi zažil,
i když jich možná není až zas tolik.
Abys byl statečný,
i když si myslíš, že už to nejde.
Abys svůj kříž zbytečně neodhazoval,
protože kolikrát ho odhodíš, tolikrát se budeš vracet a sbírat ho.
Abys ho mohl donést až na vrchol, na nějž je nutné vystoupit,
i když se zdá nedosažitelný.
Aby dary, které v sobě máš, rostly pomalu,
ale po celý rok aby Ti pomáhaly.
Abys nikdy nevyměnil přítele, který je opravdový,
a když udělá chybu, abys mu odpustil a ne opustil.
Abys mohl dávat radost, sílu a naději těm, s nimiž Tě pojí láska.
Nezapomeň, že každá růže má trny, ale přesto je krásná.
Holčička a vlk
Jednou odpoledne čekal velký vlk v tmavém lese, až tudy půjde holčička s košíčkem plným dobrot pro babičku. Konečně se holčička s košíčkem jídla objevila na lesní pěšince.
"Neseš ten košík babičce?" zeptal se vlk. Holčička řekla že ano, že ho nese babičce. Vlk se jí zeptal, kde bydlí babička a holčička mu to prozradila. Vlk pak hned zmizel v lese.
Když holčička otevřela dveře babiččina domku, okamžitě si všimla, že někdo, kdo má babiččinu košili i šátek, leží v babiččině posteli. Byla dost daleko, ale přesto jí bylo jasné, že to není babička, ale vlk.
Holčička rychle vytáhla z košíčku lahvičku s éterem, namočila do něj šátek, přehodila ho vlkovi přes hlavu a zavolala pomoc. Vlka pak odvezli do zoologické zahrady..
.. ne vždy se vše děje podle předem daných schémat. Nevěřme přespříliš pohádkám..
Dokonalá manželka
Mulláh Nasreddin zrovna seděl v čajovně, když mu jeden ze sousedů oznámil: "Chystám se oženit, Nasreddine. Nedokážu myslet na nic jiného. Ty ses nikdy nechtěl oženit?"
"Ale jistě, chtěl. Když jsem byl mladý, moc jsem po tom toužil. Chtěl jsem najít dokonalou manželku, a tak jsem se vydal na cesty. Šel jsem až do Damašku. Tam jsem uviděl krásnou, oduševnělou a laskavou ženu, která však neznala svět. Pokračoval jsem tedy dál, až do Isfahánu. Tam jsem našel ženu, která byla oduševnělá i světaznalá a byla také krásná, ale nějak jsme si nerozuměli. Nakonec jsem došel až do Káhiry. Tam jsem ji konečně našel. Měla krásnou duši, nádherné tělo a rozuměla věcem světa i těm, které ho přesahují. Cítil jsem, že ta by byla dokonalou manželkou."
Přítel ho přerušil: "Tak proč ses s ní neoženil?"
"To máš tak," pokrčil rameny Nasreddin, "ona také hledala ideálního manžela."
.. dokonalý manžel je ten, který nehledá dokonalou manželku..
Tajemství
Ve škole byl jeden kluk, co měl stále sevřenou levou ruku v pěst. Měl ji zavřenou když šel do školy, když byl vyvolaný a šel k tabuly, i když psal.
Jednou se ho paní učitelka zeptala (i proto, že ostatní žáci byli také zvědaví), proč to dělá.
Chlapec zprvu nechtěl odpovědět, ale když naléhala a připojili se i spolužáci, rozhodl se tajemství prozradit.
"Když ráno odcházím do školy, maminka mi pokaždé na levou dlaň dá pusu. Potom mi dlaň zavře, usměje se na mě a řekne, abych tu pusinku dobře opatroval. Proto mám dlaň pořád zavřenou. Mám v ní schovanou pusu od maminky.."
Krabice
(B.Ferrero)
Holčička připravovala dárek k Vánocům. Balila krabici do obrovského kusu drahého zlatavého papíru a práškovala ji lesknoucími se ozdobami a barevnou stuhou.
"Co to děláš?" vyčetl jí otec. "Tolik papíru přijde nazmar! Víš, kolik to stojí?"
Holčička si přitiskla krabici k sobě a se slzami v očích utekla do kouta.
O Štědrém večeru holčička přinesla krabici ve zlatém papíru tatínkovi.
"To je pro tebe, tati," šeptla.
Otec zjihl. Asi byl na ni příliš tvrdý. Vždyť to byl dárek pro něj. Rozvázal tedy pomalu stuhu, trpělivě rozbaloval obrovský papír a pomalu krabici otevřel. Byla prázdná.
To ho rozzlobilo: "To jsi zničila všechen papír jen kvůli nějaké prázdné krabici?"
Holčičce se opět nahrnuly slzy do očí: "Ale ona není prázdná! Dala jsem do ní milion pusinek."
Proto má jeden muž na svém pracovním stole prázdnou krabici od bot.
"Vždyť je prázdná," diví se všichni.
"Není, je plná lásky mojí holčičky," odpoví pokaždé.
"Věci které jsi neudělal":
Pomatuješ si na den, kdy jsem si půjčila tvé nové auto a rozbila ho?
Myslela jsem si, že mě zabiješ, ale ty jsi to neudělal.
A pamatuješ, jak jsem tě táhla na pláž a ty jsi říkal, že bude pršet? A pršelo.
Myslela jsem si, že mi budeš vyčítat: "Vždyť jsem to říkal!" Ale ty jsi to neudělat.
Pamatuješ jak jsem se vyzývavě bavila s jinými kluky, abys žárlil? A ty jsi žárlil.
Myslela jsem, že mě necháš, ale ty jsi to udělal.
Pamatuješ jak jsem jednou vyklopila dort na kobereček tvého auta?
Myslela jsem, že mi jednu vrazíš. Ale ty jsi to neudělal.
A pamatuješ, jak jsem ti zapomněla říct, že na slavnost máme přijít ve večerních šatech a ty jsi přišel v džínách?
Myslela jsem si, že mě opustíš, ale ty jsi to neudělal.
Naopak, měl jsi se mnou trpělivost, měl jsi mě rád, chránil jsi mě.
Je tolik věcí, za které jsem tě chtěla poprosit za odpuštění, kdyby ses vrátil z Vietnamu.
Ty ses nevrátil..
Jsi pořád vdaná?
P. Lefévre
Jedna matka vypráví:
Můj pětiletý syn se mě nedávno zeptal:
"A co si lidé říkají, když mají svatbu?"
"Slibují si, že se budou mít rádi a budou k sobě milí."
Chlapec se zamyslel a pak řekl: "To pak ale nejsi pořád vdaná, že ne mami?"
Účet
(B. Ferrero)
Když maminka jednoho dne chystala večeři, přišel za ní do kuchyně její jedenáctiletý syn s lístkem v ruce.
S podivně strohým výrazem jí ho podal. Maminka si osušila ruce o zástěru a pomalu četla.
- vyplení záhonku 20,-
- hlídání sestřičky (tři odpoledne) 90,-
- úklid pokojíčku 50,-
- nákup 10,-
- dvě jedničky 50,-
- každodenní vynášení odpadků 30,-
Celkem: 250,-
Maminka se na chlapce něžně podívala a na druhou stranu lístečku napsala:
- devět měsíců nošení pod srdcem 0,-
- všechny probdělé noci, když jsi byl nemocný 0,-
- všechna pomazlení, když ti bylo smutno 0,-
- všechny osušené slzy 0,-
- všechny věci, kterým jsem tě každý den učila 0,-
- všechny snídaně, obědy, večeře, svačiny a namazané chleby 0,-
- každodenní péče 0,-
Celkem: 0,-
S úsměvem lístek podala synovi. Když si ho přečetl, otočil lístek a pod svůj účet napsal: "Vyrovnáno." Pak maminku objal a dlouho se k ní tiskl..
... láska je buď zdarma, nebo není vůbec...
Pes v zrcadle (B. Ferrero)
Velký pes se zatoulal do místnosti plné zrcadel.
Náhle kolem sebe uviděl celou smečku psů. Zlobně zavrčel a vycenil zuby. Všichni psi okolo samozřejmě udělali totéž.
Pes chvíli zmateně uskakoval před útočníky, a když viděl, že dělají totéž, rozzuřeně zaštěkal a vrhl se po jednom z "útočníků".
Po strašném nárazu do zrcadla padl na zem omráčený a zakrvácený.
.. a přitom stačilo jen jednou přátelsky zavrtět ocasem..
Kohout a diamanat (B. Ferrero)
Ubohý hladový kohout se vydal hledat něco k snědku. Všude zobal, i pod hromádkou dřeva, mezi listy, kolem kamenů a kloval také do každého kamínku, který našel.
Najednou se zastavil. Tam, kousek před ním, ležel kamínek, který byl jiný než ostatní. Leskl se zvláštním způsobem.
Kohout se ho snažil vzít do zobáku. Pak náhle pochopil. To nebyl obyčejný kamínek. Jeho tvar, jeho jiskra a jeho rozměry to jasně naznačovaly.
"Lidé ti říkají diamant," zamumlal si pro sebe hladový kohout. "Ať jsi zvláštní nebo ne, pro mne nemáš větší cenu, než zrnko rýže," uzavřel tuto událost kohout a pokračoval ve svém hledání vhodné potravy..
.. ti, kteří se starají jen o "zobaní", často minou ty pravé hodnoty..
Takový bratr
Dan Clark
"Můj přítel dostal od bratra k Vánocům auto. Když na Štědrý den vyšel z práce, uviděl, jak jeho auto, zářící novotou, obchází nějaký výrostek a obdivně si ho prohlíží. "Pane, to je vaše auto?" zeptal se.
Paul přikývl. "Bratr mi ho dal k Vánocům." Chlapec byl z toho u vytržení. "To chcete říct, že vám ho váš bratr dal a vy jste za něj nemusel vůbec nic zaplatit? No tedy, kdybych já..." zarazil se.
Paul samozřejmě věděl, co by si chlapec přál. Taky by chtěl mít takového bratra. Ale to, co řekl, Paula skoro porazilo.
"Já bych chtěl být také takový bratr."
Paul se na chlapce užasle podíval a bez rozmýšlení navrhl: "Chtěl by ses svézt?"
"No jasně, a jak rád!"
Po chvilce jízdy se chlapec otočil k Paulovi a se zářícíma očima ho požádal: "Pane, mohl byste mě, prosím vás, odvézt před dům?"
Paul se usmál. Myslel si, že ví, co má chlapec za lubem. Chce se v tom velkém autě ukázat sousedům. Ale zase se spletl. "Mohl byste zastavit tam, jak jsou ty dva schody?" zeptal se chlapec.
Dojeli ke schodům. Paul na chlapce čekal a za chviličku uslyšel, jak se vrací. Ale neběžel. Nesl svého menšího ochrnutého bratra. Posadil ho na dolní schůdek a otočil ho směrem k Paulovi.
"Tady je to auto, Buddy. A je to přesně tak, jak jsem ti říkal doma. Bratr toho pána mu ho dal k Vánocům a nechtěl za něj vůbec nic. A já ti dám jednou přesně takové... a pak se budeš moct sám jezdit dívat na všechny ty krásné vánoční dárky, co jsou ve výlohách, jak jsem ti vyprávěl."
Paul vystoupil z auta a posadil chlapce na pravé přední sedadlo. Jeho bratr se zářícíma očima vyšplhal dozadu a ve třech se vydali na nezapomenutelnou vánoční jízdu.
Ten Štědrý večer Paul pochopil,že nejkrásnější je dávat..""
Jakými slovy?
(B. Ferrero)Jeden muž měl velké starosti, protože jeho manželství bylo v krizi. Proto se vydal pro radu za slavným učitelem.
Ten ho vyslechl a pak mu řekl: "Musíš se naučit své ženě naslouchat."
Muž si vzal radu k srdci a vrátil se domů. Po měsíci se vrátil k mistrovi a řekl mu, že poslouchal každé slovo, které jeho žena vyslovila, ale že se to mnoho nezlepšilo.
Mistr mu se smíchem poradil: "Teď běž domů a poslouchej každé slovo, které tvoje žena neřekne..
Nejdůležitější část dne (B. Ferrero)
"Mami, podívej!" vykřikla sedmiletá Martinka.
"No jo," zamumlala roztržitě žena, protože řídila a myslela na tisíc věcí, které bude muset doma udělat.
Pak následovala večeře, večerníček, koupání, několik telefonátů - a byl čas jít spát.
"Honem, Martinko, jde se do postele!" Holčička se rozeběhla do svého pokoje. Maminka jí unaveně dala pusu na dobrou noc a zachumlala ji do peřin.
"Mami, já jsem ti ještě chtěla něco dát!"
"Dáš mi to zítra," odpověděla maminka, ale dcera zavrtěla hlavou:"To ne, ráno nebudeš mít čas."
"Ale budu, neboj se," bránila se maminka. "Dobrou noc," dodala a zavřela dveře pokoje.
Ale ten zklamaný pohled jí nedopřál klid.
Tiše se vrátila do dětského pokoje a rozhlédla se kolem.
Ve tmě si všimla, že Martinka něco svírá v dlani.
Martinka v ní držela velké červené srdce, roztrhané na kousky.
Když ho maminka složila, zjistila, že je na něm napsaná básnička, která se jmenuje Proč mám ráda maminku
Srovnala útržky papíru a četla:
Proč mám ráda maminku
I když máš hodně práce a pořád musíš něco dělat,
vždy si najdeš čas na hraní.
Mami, mám tě ráda,
protože jsem pro tebe ta nejdůležitější část dne.
Maminka něžně pohladila Martinku po tváři.
"Co se děje?" ptala se holčička rozespale, zmatená tou noční návštěvou.
Maminka Martinku objala a políbila. "To je pro tebe, protože jsi pro mě ta nejdůležitější část dne."
... kdo je pro tebe ta nejdůležitější část dne?...
Nehoda (B.Ferrero)
Jedna mladá žena jela utem z práce. Řídila velmi opatrně, protože měla nové auto, koupila si ho teprve den předtím. Její manžel na ten model dlouho šetřil.
Na přeplněné křižovatce na okamžik zaváhala a narazila blatníkem do nárazníku jiného auta.
Strašně se rozplakala. Jak jen takovou škodu vysvětlí manželovi?
Druhý řidič ji sice shovívavě vyslechl, ale trval na tom, že je třeba sepsat pojistnou událost.
Žena začala hledat dokumenty ve velké hnědé tašce.
Vypadl z ní jakýsi lístek.
Rozhodnými tahy mužského písma na něm stálo: "V případě nehody si pamatuj, že miluju tebe, ne to auto."..
Obrácené role
The Best of Bits & Pieces
Mary si vzala hrozného šovinistu. Oba pracovali na plný úvazek, ale on doma na nic nesáhl, natož aby pomáhal s domácími pracemi. "TO", prohlašoval, "je čistě ženská záležitost."
Jednoho večera přijela Mary domů a zjistila, že děti jsou vykoupané, v pračce se pere prádlo, další dávka už je v sušičce, na kamnech stojí připravená večeře a jídelní stůl je slavnostně připravený, s květinami uprostřed.
Byla překvapená a hned vyzvídala co se stalo. Vyšlo najevo, že její manžel Charley si přečetl článek o tom, že pracující ženy budou mnohem svolnější a romantičtější, když nebudou unaveny domácími pracemi, které musejí zastat po celodenním zaměstnání.
Mary se nemohla dočkat, až to bude vyprávět druhý den kolegyním v práci. "Jak to dopadlo?" ptaly se.
"No, musím přiznat, že večeře byla báječná" odpověděla Mary. "Charley dokonce uklidil, pomohl dětem napsat úkoly, složil a odnesl prádlo."
"No a co potom? vyzvídaly přítelkyně.
"Pak už nebylo nic," řekla Mary. "Charley usnul.."
Nevyslovená láska
Margie Parkerová
Právě jsem se vrátila domů po čtyřech dnech v nemocnici. Trvám na tom, že si hned musím umýt vlasy. Samozřejmě že nemusím. Ale příjemná vyhřátá koupelna je ideální místo, kam se schovat před strachem, který mě svírá.
Odkládala jsem nevyhnutelné po celou dobu svlékání i ponořování se do teplé pěny. Ale nemohu to odkládat donekonečna. Pomalu a opatrně sklápím zrak a dívám se na místo, kde jsem mívala levý prs.
Místo je zhmožděné, s modřinou barvící se dozelena a dožluta, s černými stehy, pokrytými zaschlou krví. Je to tak ponižující, tak ohyzdné.
Rychle spřádám odvážné plány, jak zajistit, aby mě můj manžel Jim už nikdy neviděl nahou. Vášeň bývala cennou devizou našeho manželství. Teď se zdá být navždy pryč. Jak bych ho mohla uchvátit nesymetrickou a zohyzděnou postavou? Je mi teprve třiačtyřicet a hluboce se stydím za to, jak mě mé vlastní tělo zradilo. Lehám si zpět do vany a valí se na mě záplavy smutku.
V tom se otevírají dveře koupelny a vchází Jim, jako by necítil tu stěnu sebelítosti, kterou jsem se obklopila. Beze slova se skloní a políbí mě na obě víčka. Dobře ví, že je to můj nejmilejší způsob vyjádření lásky. Stále beze slova, ale též bez zaváhání se sklání níž. Připravuji se na odpor, který nebude schopen skrýt.
Jim se dívá přímo na ránu a opatrně líbá pichlavé stehy. Jednou. Dvakrát. Pak potřetí. Narovnává se a s láskou se na mě usmívá. Posílá mi ještě jeden vzdušný polibek, to je můj druhý nejoblíbenější způsob vyjádření lásky, a tiše za sebou zavře dveře.
Slzy vděčnosti se mi derou do očí, stékají mi po tvářích do vody. Rána na mé hrudi nezmizela, ale ta v mém srdci je pryč..
Odvaha
Dan Millman
"Tak ty si myslíš, že jsem odvážná?" zeptala se.
"Ano, samozřejmě."
"Možná máš pravdu, ale bude to tím, že mě tomu měl kdo naučit. Povím ti o jednom takovém učiteli.
Když jsem před lety pracovala jako dobrovolnice v nemocnici, seznámila jsem se tam s holčičkou, která trpěla neobvyklou a těžkou nemocí. Zjistilo se, že se může uzdravit jenom tak, že dostane krev od svého pětiletého bratra, který tuto nemoc zázračně přežil a vytvořil si v těle protilátky. Lékař bratříčkovi vysvětlil, jak se věci mají a požádal ho, jestli by byl ochote své sestře krev dát. Viděla jsem, jak na okamžik zaváhal, jenom tak, aby stačil nabrat dech, a hned odpověděl: "Ano, udělám to, když to Lizu zachrání."
Při transfúzi měl lůžko vedle své sestry, díval se na ni a usmíval se, stejně jako my všichni, když jsme pozorovali, jak se jí vrací barva do tváří. Potom zblednul a zvážněl. Podíval se na lékaře, který stál nad ním a třesoucím se hlasem se zeptal: "Začnu umírat teď hned?"
Byl malý a špatně si vyložil, co mu předtím lékař říkal; myslel si, že bude muset své sestře dát ´všechnu´ krev.
Je to pravda, naučila jsem se být odvážná," dodala, "ale jen proto, že jsem měla učitele..
Dárek
Bennet Cerf
V autobuse seděl starší pán s kyticí čerstvě nařezaných květin. Přes uličku seděla dívka a stále po jeho kytici pokukovala. Dojeli ke stanici, kde starší pán vystupoval. Rozhodně vzal kytici a položil ji dívce do klína. "Vidím, že se vám ty katičky líbí," řekl na vysvětlenou, "moje žena by vám je ráda dala. Povím jí, že jsem je dal vám."
Děvče přijalo květiny a dívalo se na pána, který zatím vystoupil z autobusu a prošel brankou malého hřbitůvku..
Jsi zázrak
Pablo Casals
Co učíme své děti? Že dvě a dvě jsou čtyři? Že hlavní město Francie je Paříž?
Kdy je také naučíme co jsou?
Vědí, že jsou zázrak? Že jsou jedineční? Že po celá ta léta co je svět světem tu ještě nikdy nebylo stejné dítě? Že žádné nemělo jeho ruce, nohy, šikovné prstíky, jeho podobu?..
Vědí, že mohou být novým Shakespearem, Michelangelem, Bethovenem? Že mohou dokázat cokoli?
Vědí, že jednou až vyrostou, budou se i ony muset snažit, aby si svět své děti zasloužil?..
Riskoval jste život, ale co jiného jste dal kdy v sázku?
Riskoval jste někdy nesouhlas? Dal jste někdy v sázku své sociální jistoty? Svoji víru? Na riskování pouhého života nevidím nic odvážného. No tak o něj přijdete, a co? Odeberete se do svého nebe a máte navěky vystaráno. Nebo ne? Přijdete si na svou odměnu a nějaké pozemské následky vás pak už nemusí zajímat.
Opravdová odvaha znamená dát v sázku něco, co jste až doposud považoval za zcela zbytečné k životu. Skutečná odvaha je riskovat něco, co vás přinutí od základu změnit váš dosavadní způsob myšlení a snažit se pak s nastálými změnami a jejich dalekosáhlými následky vyrovnat.
Opravdová odvaha se pozná, až když dá někdo v sázku svůj zaběhnutý životní styl.
(Tom Robbins - Další dálniční atrakce)
Ranní ptáče
Jestli jste pták, pak buďte ranní ptáče,
ať stačíte slupnout červa z talíře k snídani.
Jste-li však červ, pak není kam se vláčet
a klidně můžete dál pokračovat ve spaní.
(Shel Silverstein - Kde končí chodník)
"Co je to OPRAVDOVÉ?", zeptal se jednoho dne Králík, když leželi bok po boku... "Znamená to snad, že v tobě něco bzučí a čouhá z tebe nějaká páka?"
"Opravdové vůbec neznamená, jak jsi udělaný", řekl mu koník Plyšák. "To se prostě najednou stane. Třeba když tě má dítě hodně, ale hodně dlouho rádo, nejenže si s tebou hraje, ale že tě OPRAVDU miluje, tak potom jsi teprve opravdový."
"A bolí to?", zeptal se Králík.
"Někdy", odpověděl koník, protože vždycky říkal pravdu. "Ale když jsi Opravdový, tak ti bolest nevadí."
"A stane se to najednou, jako když tě natáhnou klíčkem, anebo kousek po kousku?"
"Najednou se to nestane", řekl koník. "Jde to postupně a trvá to dlouho. Proto k tomu málokdy dojde u věcí, které se snadno rozbijí, nebo mají ostré hrany a je třeba s nimi zacházet opatrně. Spíš platí, že když začneš být Opravdový, tak už ti díky vší té lásce vypadaly všechny chlupy a už nemáš oči a jsi celý odraný a nožičky ti visí jen na vlásku. Ale na tom všem vůbec nezáleží, protože jakmile jsi Opravdový, tak nemůžeš být ani ošklivý, leda snad pro lidi, kteří tomu nerozumí."
(Margery Williams - Králík Sameťáček)
Až se příště uvolní místo Boha a budu-li jím zvolen, jako posledním odpustím všem těm lehce zraněným, kteří, přestože neutržili rány větší než kdokoli jiný, se již nikdy nezvedli, aby se bránili, či aby se chytili za bolavou čelist s obdivným pohledem v očích.
Ty, kteří jsou skutečně na mizině, a ty, kteří rozumí milosrdenství, ihned obejmu a odvedu k poduškám ráje. Avšak ty, již se stali mrzkými a kteří se snaží vydírat úspěšnější soukmenovce svou posměšnou bezmocností,ty budu milovat jako poslední a nikdy z celého srdce.
Všechny pustím do nebe - peklo zruším -, ale až vstoupí, nad hlavou jim bude vlát nápis: "Varujte se vypočítavosti slabých, kteří nikdy nic neriskovali, nikdy nikomu nic nedali a nikdy nebyli spokojeni s tím, čeho se jim dostalo."
(John Ciardi - Místo kletby)
Milostný dopis
Jeden mladík napsal své milé milostný dopis:
"Mám tě tak rád!
Skočil bych pro tebe do ohně,
přeplaval bych tu nejširší řeku,
vystoupil na tu nejvyšší horu.
Budu se na tebe těšit zítra odpoledne!
..Tedy nebude-li pršet.."
Třicet loukotí se sbíhá v jediném středu;
tento prázdný otvor ve středu kol je
nezbytným, má-li vůz fungovat.
Když vyrábíme nádobu z hroudy hlíny,
teprve prázdný prostor uvnitř nádoby
činí ji použitelnou.
Vyrábíme dveře i okna pro obydlí,
avšak jen prázdný prostor uvnitř
činí dům obyvatelným.
Tudíž, jestliže hmotné má převahu,
jen nehmotné činí je užitečným.
(Lao-c' - Tao-te-ťing - Kniha o Tao a ctnosti)
Od dětství nás učili zacházet s technikou,
Definovat své pocity,
Spoléhat se na tým,
Racionálně řešit veškeré problémy,..
Ale nikdo nám neřekl, že nejlepší způsob jak osušit slzy,
je slíbat je,
že nejjistější metoda, jak se zbavit strachu,
je prožít ho,
že jediná možnost, jak se dostat dál,
je vydat se na cestu.
Naučili jsme se klást otázky,
Ale zapomněli jsme hledat odpovědi..
(Iva Procházková)
"A král toužil po takovém nápisu, který by platil tisíc let a potom až do konce světa?"
"Ano, přesně tak."
"Po myšlence tak pravdivé a hluboké, že by byla platná za všech okolností?"
"Ano, o nic jiného mu nešlo."
"Po nápisu, jenž by platil neustále a nikdy neztratil svůj význam, i kdyby na něj někdo plival či se mu vysmíval?"
"Ano, přesně takový nápis poručil král svým mudrcům napsat."
"A co tedy napsali?"
"Čtyři slova: I TOTO JEDNOU POMINE."
(Carl Sandburg - Lidé, ano)
Řeč stromu
Hrdinkou tohoto příběhu je osmiletá dívenka z pensylvánského sirotčince. Byla strašně plachá a nepříjemná, že se jí ostatní děti vyhýbaly a učitelé ji považovali za problémové dítě. Ostatní sirotci si přáli, aby odešla pryč, a tak paní ředitelka začala hledat důvody, aby jí dostala z ústavu.
Jednou odpoledne se zdálo, že se naskytla příležitost. V ústavu platilo železné pravidlo, že každý dopis od chovance předtím než bude poslán, musí schválit ředitelka nebo její zástupce. A naše hrdinka byla přistižená, jak se vplížila dolů k hlavní bráně a opatrně ukryla dopis do větví stromu, které tam přečnívali přes zeď.
Ředitelka jen stěží skrývala radost. Hned běžela dolů ke zdi, kde bylo psaní skrze větve jasně vidět.Vrhla se na ně a roztrhla obálku.
Na papíře bylo napsáno:Komukoliv, kdo to najde: Miluji tě..
Strategie
(P. Lefévre)
Jednoho dne jistý nevidomý muž seděl na schodech před budovou s kloboukem na nohou a tabulí s nápisem:
Jsem slepý. Prosím, pomozte mi.
Šel kolem moudrý muž a viděl, že slepec má v klobouku jen pár drobných. Sehl se, a přihodil nějaké mince, a potom, bez toho, aby se zeptal, vzal tabuli a na druhou stranu napsal jinou větu.
Odpoledne se moudrý muž vracel okolo slepce a viděl, že slepcův klobouk je plný mincí i bankovek.
Slepec poznal mužův krok a zeptal se, zda to byl on, kdo mu přepsal tabuli, a co tam napsal.
Moudrý muž odpověděl:
Nic, co by nebyla pravda. Jen jsem dal tvým řádkům jinou podobu. Usmál se a odešel.
A slepec se nikdy nedozvěděl, že na tabuli stálo:
Je jaro, ale já ho nemohu vidět.
Indická bajka o stvoření ženy
Bůh vzal oblost měsíce a ohebnost hada, přilnavost břečtanu a záchvěvy trávy, měkký pohled laně a vrtkavost větru, pláč dešťového mraku a veselí slunečního svitu, plachost zajíce a marnivost páva, sladkost medu a krutost tygra, chlad sněhu a žár ohně, štěbetání sojky a vrkání hrdličky... To vše smíchal dohromady a stvořil Ženu.
Byla krásná a svůdná. Bůh viděl, že je nádhernější než gazela či ibis, obdivoval se jí a byl na své dílo hrdý. Pak ji daroval muži. Za týden přišel muž celý zničený k Bohu: "Pane, to stvoření, které jsi mi dal, mě umoří. Bez ustání povídá a stále si jen na všechno stěžuje; směje se a pláče zároveň; je neposedná, náročná a nervózní; pořád se kolem mě motá; nedá mi chvilku pokoje. Prosím tě, Pane, vezmi si ji zpět, nemohu s ní žít!"
A Bůh, jako dobrý otec, si ji vzal zpátky. Ale za týden přišel muž k Bohu znovu: "Pane, od té doby, cos mi vzal to stvoření jsem tak sám. Ona mi zpívávala a také pro mě tančila; a když se tak na mě zadívala koutkem očí, aniž ke mně obrátila hlavu, jak okouzlující to byl pohled! Také si se mnou hrávala a žádné ovoce na stromech není tak sladké jako její laskání. Prosím, vrať mi ji, nemohu bez ní žít!" A Bůh mu ženu navrátil.
Uplynul další týden a Bůh se zamračil, protože viděl, že se zase blíží muž a strká ženu před sebou. "Pane," řekl, "Nevím, čím to je, ale jsem si jistý, že mi tohle stvoření působí víc trápení než radosti. Prosím tě, vem si ji zpátky."
Když Bůh vyslechl tato slova, rozhněval se. "Muži, vrať se i se svou společnicí do své chýše a uč se to s ní vydržet. Kdybych si ji tu nechal, přišel bys zase za týden zpátky a doprošoval se mě, abych ti ji znovu vrátil!" A tak muž odešel. "Jak nešťastné stvoření jen jsem!" zaplakal nad sebou. "S ní žít nemohu - a bez ní také ne!"
Perly moudrosti
Byl jednou jeden mladík, který velice dychtil být moudrý. Dny i noci jenom ležel v knihách. A jednoho dne se doslechl, že ve městě je mudrc, jehož učení má jméno Perly moudrosti. Mladík zatoužil ty perly získat a hned běžel do města.
Běžel jak o závod, nehleděl vpravo vlevo. Vtom zakopl o opilce, který vyspával na ulici a praštil sebou jako žok.
"Ty nemehlo! Koukej, kam šlapeš!" zařval ožrala a pořádně ho ztloukl.
Hoch měl co dělat, aby vyvázl. Doběhl až k řece a tam hledal přívoz. Na břehu byl jediný člun, ale měl na dně díru jako pěst.
"Jakou díru? Co vás nemá, pane!" tvrdil majitel půjčovny loděk. "Je bezpečný jak vaše vlastní střevíce!"
Hoch mu uvěřil a člun si půjčil. Jenže když byl v půli řeky, člun šel ke dnu a on se málem utopil. Celý zmáčený šel pěšky k městu.
Vtom kolem jel kočár. Vozka volal: "Kočár pro pány z paláce!"
Hoch z paláce nebyl, ale chtěl si ušetřit kus cesty. Tajně vklouzl dovnitř a vozka hned práskl do koní. Ale místo do města vyjel opačným směrem a zběsile se hnal vyprahlou plání. Chlapci nezbylo než vyskočit ven za jízdy.
Zbitý, mokrý a odřený klopýtal zpátky a upřímně si zoufal nad zlým osudem. Vtom na něj kdosi z dálky kýve, směje se od ucha k uchu a má zvláštně povědomou tvář.
"Nespěchej, moje učení už znáš! Já jsem ten pijan, co ti ležel v cestě! Snad jsem ti nabančil dost, aby sis pamatoval, že když se ženeš za svým cílem, nikoho při tom nesmíš pošlapat. Pak jsem ti půjčil tu děravou loďku, to abys víckrát nenaletěl na řeči. A že jsem tě pěkně převezl, co? Když se chceš někam dostat podvodem, vždycky se dostaneš, kam nechceš. To jsou mé perly. Už je máš."
Mrkl na ubohého hocha a vesele potřásl hlavou. "Že jsem tě tak zřídil, tak ti poradím. Neuč se z knih, uč se z toho, co tě bolí. Když pochopíš tohle, nemusíš už běhat za mudrci. V každém trápení je perla moudrosti."
Pokora
Návštěvníkovi, který sám sebe označoval za hledače Pravdy Mistr řekl:
"Jestliže to, co hledáš, je Pravda, pak jednu věc musíš mít především."
"Vím. Ohromnou vášeň pro Pravdu."
"Ne. Ustavičnou připravenost připustit, že se můžeš mýlit."
Mapa stránek